Jak jsem kupoval knihu
Chtě nechtě jsem i já jednoho dne pochopil, že je načase pořídit si nějakou knihu. Všichni u nás v práci, počínaje mistrem Pokorným, který byl v celém závodě považován za intelektuála minoucího se povoláním, a konče slaboduchým Lojzou, jenž podle všeho nedávno dolouskal už druhé leporelo s říkankami o zvířátkách, které dostal jako tříletý, už nějakou tu četbu měli za sebou. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě a musel jsem být připraven, až se mě mistr, který tu a tam dával svoji vzdělanost a sečtělost na odiv, o svačině zeptá, co teď právě čtu. A ostatně ve svých čtyřiceti dvou letech mám konečně nárok na to, abych si i já zřídil základy vlastní knihovny.
V sobotu ráno jsem se proto vydal do obchodního centra, abych navštívil knihkupectví. Našel jsem ho docela snadno, už asi po dvou hodinách hledání, vždyť díky nápisu Knihkupectví ve čtvrtém patře, které jsem už popáté křižoval křížem krážem, nemohlo být pochyb o tom, jaké zboží se v útrobách obchodu skrývá. Prodavač mě hned u vchodu změřil pohledem a okamžitě ke mně zamířil, tázaje se, co si přeju. „Chci knihu, tupče,“ odpálkoval jsem ho, jako by mu to nebylo jasné. „Až budu chtít brambory, zajdu za zelinářem.“ Moje rázná odpověď ho zaskočila, evidentně ji nečekal, a tak mě nechal být, abych se mohl věnovat vybírání vysněného titulu. V kapse jsem měl světle modré plastové prasátko, které jsem si při návštěvě u sestry v nestřeženém okamžiku sebral z pokojíku pětiletého synovce, neboť jsem pochopil, že knihy dnes nejsou žádná láce. A opravdu – všechny ceny měly třímístná čísla, a některé dokonce čtyřmístná.
Takovou kudlu do zad, zapíchnutou rozbujelým knižním trhem, jsem nečekal. Když jsem naposledy navštívil knihkupectví, maje do hodiny občanské výchovy za úkol zjistit, kolik svazků mají sebrané spisy Zdeňka Nejedlého, brožované vydání Marxova Kapitálu prodávali za 32 korun. „Vy darmožrouti,“ začal jsem se rozčilovat. „Četbuchtivých spoluobčanů vám není líto.
Mé pohrdání knihkupeckým stavem neušlo mému prodavači, a tak ke mně zezadu přistoupil a znovu se ze mě pokoušel dostat účel mé návštěvy.
„Neruš, knihomole,“ procedil jsem a utekl jsem do oddělení s knihami o osobním rozvoji, kde jsem bezděky nahmatal učebnici asertivity.
Prodavač se naštěstí po chvíli odběhl věnovat nějaké důchodkyni, která vyžadovala zásobu křížovek na celý týden, a tak jsem konečně mohl v klidu nahmatat v kapse synovcovo prasátko, jelikož jsem se rozhodl pokračovat přepočítáním své hotovosti. Přece nebudu za svou první knihu vydávat vlastní úspory, usmyslel jsem si. Synovec ale patrně neměl ani ponětí o tom, jak jsou knihy cennými předměty, protože v prasátku dosud nastřádal pouhých 53 korun. Nevděčné příbuzenstvo! zahartusil jsem polohlasně, čímž jsem opět přivolal prodavače, který tak tak stihl důchodkyni do její tašky na kolečkách naskládat tři tlusté knihy s křížovkami, k nimž jí vnutil čtvrtý díl Školáka Káji Maříka.
Prodavač, vida, jak v ruce žmoulám kasičku, si to nesprávně vyložil tak, že jsem přišel kupovat knížku pro potomka, protože řekl: „Dětské knihy jsou v regálu naproti.“
„Chci něco dospělejšího a už neotravuj, knihomole,“ odvětil jsem a jal se listovat dvanáctým svazkem třicetisvazkové encyklopedie, abych mu naznačil, že na mě si nepřijde.
Po dvou a půl hodinách popocházení mezi regály knihkupectví, přičemž jsem tu a tam otevřel některý z vystavených výtisků, předstíraje hluboký zájem, jsem byl unaven a k smrti vysílený. I přikročil jsem tentokrát i já k prodavači zezadu a vyzval ho, aby mi doporučil nějakou zajímavou knihu. „Chtěl bych něco odbornějšího, nepohrdnu nějakou exotikou a chci se blýsknout před mistrem, který už nějakou tu knihu přečetl, sejre,“ řekl jsem tomu muži od knih. „A knížka by měla stát zhruba padesát korun. A teď se ukaž, prde.“
„Měl bych tu pro vás něco opravdu výjimečného. Vy jste zjevně specialista, kterého jen tak nějaká kniha neosloví, pane,“ odpověděl ten úlisný muž a odkráčel do skladu. „Tato kniha,“ ukázal na akorát tak tlustou knihu, abych se s ní nemusel vláčet přes půl města a číst ji půl roku, když se vrátil, „vaše požadavky uspokojí. Je odborná, exotická a stojí čtyřicet devět ká čé. Váš mistr bude dojat. Máme poslední výtisk.“
„Beru, než mi ji někdo sebere,“ vydechl jsem úžasem, jak skvěle mi knihkupec poradil. Kdyby od začátku neokouněl a šel k věci, mohlo být hotovo hned. „Zabalte mi ji.“
Doma, natěšený a připravený postavit svou první knihu do knihovny, na kterou za ty roky sedal prach, jsem ten mimořádný kus vybalil a s láskou ke knize usedl, abych se začetl do prvních stránek. Jejímu názvu úplně nerozumím a zatím jsem schopen orientovat se pouze podle fotografií, ale slovník na internetu mi prozradil, jakou medvědí službu pro mě prodavač v knihkupectví vykonal. Ve svých rukou jsem držel kuchařku bezlepkových moučníků v portugalštině.